Zakletá Paříž

Někdo má ve všem neuvěřitelné štěstí, a na někoho se naopak lepí smůla.

Občas mám dojem, že patřím právě do té druhé skupiny. Že jediné pravidlo, podle kterého můj život zaručeně a bezpodmínečně funguje, je Murphyho zákon.

Vezměte si třeba náš prodloužený pětidenní víkend v Paříži.

Tak zaprvé – vlastně to vůbec neměla být Paříž.

Původní plán zněl, jet na začátku května navštívit Sylvinku v Edinburghu.

Když jsme ale v únoru dohodli přesné datum a hledali letenky, zjistili jsme, že stojí 4.500 Kč, což nám přišlo jako hodně.

Usoudili jsme tedy, že počkáme, až letenky zlevní.

Místo toho letenky vyletěly na 7.500 Kč, pročež jsme usoudili, že Edinburgh nám asi není souzen.

A tak I. místo toho navrhl, že vyrazíme znovu do Paříže.

Velikost závady poznáte podle velikosti kladiva

Je 6. května a my sedíme na Ruzyni na kovových sedačkách u brány. Pozorujeme oknem, jak přijíždí naše letadlo, načež mizí za rohem, kam na něj nedohlédneme.

„To je dobrý, že ho postavili na druhou stranu,“ povídá Ivan, „aspoň nevidíme, jak tam do toho mlátí kladivem a slepují to před letem lepicí páskou!“

Hahaha, prdelky, že jo.

Jenomže když je už deset minut po avizovaném času zahájení boardingu, hlásí nám, že na letadle je závada a že nás tedy nalodí až za půl hodiny.

Za 45 minut tedy skutečně sedíme v kabině letadla. Teda, spíš se vaříme ve vlastní šťávě v kabině letadla.

Kapitán nám hlásí, že oprava závady stále ještě probíhá a že se omlouvá za to, že je v kabině vedro k padnutí, protože prostě ještě nemůže zapnout motory a spustit klimatizaci.

Místo ve 20:35 se letadlo konečně dává do pohybu ve 22:15, načež ještě deset minut stojíme kdesi na cestě na ranvej.

„Jenom čekáme, až z ranveje odnesou chcíplou lišku, a pak už fakt poletíme,“ slibuje kapitán.

Hlavně že jsme ušetřili

Na letiště Charlese de Gaulla tedy dosedáme o půlnoci.

Pokouším se zjistit, jak se uprostřed noci dostat hromadnou dopravou z letiště do centra Paříže, a zjišťuju, že chytrou aplikací navržená nejrychlejší trasa zahrnuje 20minutovou pěší procházku a na byt pronajatý přes Airbnb bychom se tak dostali okolo třetí v noci.

A tak tedy to, co jsme ušetřili na letenkách, promptně utrácíme za Taxi Parisien, které nás do bytu doveze během 45 minut.

Nádherné zahrady

Důvodem, proč jsme chtěli jet do Paříže zrovna v květnu, byly zahrady ve Versailles. Vzhledem k tomu, že pařížští meteorologové předpovídali, že ve čtvrtek bude zataženo, v pátek pršet, v sobotu pršet, v neděli pršet a v pondělí pršet, koupili jsme si elektronické vstupenky hned na čtvrtek, abychom využili aspoň trochu použitelného počasí.

Vážení přátelé, vězte, že v květnu zahrady rozhodně nekvetou.

Očekávali jsme krásně rozkvetlý park, nebo se dokonce obávali, aby už nebyl odkvetlý.

Místo toho jsme našli jen čerstvě zorané hnědé záhonky a jen tu a tam kvetl aspoň nějaký ten strom.

Očekávali jsme kvetoucí záhony a vodu tryskající z monstrózních fontán.

Místo toho byly všechny fontány vypnuté a vypuštěné a polovina z nich dokonce ohrazená a uzavřená.

Zdá se, že v květnu se ve Versailles teprve rozjíždějí zahradnické práce. Všude se sekala tráva, jezdily traktůrky i velké náklaďáky, pobíhali tu chlapi s lopatami a motykami, fontány a vodotrysky byly rozebrané a v rekonstrukci.

Položka vidět rozkvetlé zahrady ve Versailles mi tedy v to do listu zůstává na příště.

#versailles #gardens #jardins #pavillon #architecture #france #park #parc #paris #nofilter #noedit #iphoneography #spring

Fotka zveřejněná uživatelem Klára KlaPi (@klapi), Kvě 8, 2015 v 12:44 PDT

Romantická večeře v srpnu

V jednom z průvodců po Paříži jsem už před naší minulou návštěvou našla zmínku o historické lodi Le Calife, kde je možné si dát oběd či večeři spojenou s plavbou po Seině.

Protože měl můj milý narozeniny, řekla jsem si, že by to byla pro něj jakožto lodního fanatika docela dobrá oslava, a večeři na webu lodi zarezervovala.

Že si Frantíci s moderními technologiemi moc nerozumí, to víme. Už na webu tedy měli napsáno, že rezervace sice přijímají online, ale platbu zálohy už ne a že je tedy nutné platit telefonicky.

Nebylo mi úplně jasné, co tím asi myslí. Říkala jsem si, že mají asi nějakou zákaznickou linku, na níž je robot, přes kterého se to systémem „Chcete-li zaplatit zálohu, stiskněte jedničku“ vyřeší.

A tak jsem celkem odhodlaně zavolala na francouzské telefonní číslo.

„Bonjour, bateau Le Calife,“ ozval se ženský hlas a mně tep vystřelil do nebeských výšin. Francouzsky jsem nemluvila od naší poslední návštěvy Paříže, tedy 2 roky, telefonování nesnáším i v češtině, a francouzsky jsem se ještě nikdy s nikým po telefonu nebavila.

Podařilo se mi vyšťárat kdesi v zaprášeném zákoutí mých mozkových závitů nějaká ta slovíčka a slečně jsem nakonec úspěšně vysvětlila, kdo jsem, jak se jmenuju, že bych chtěla zaplatit rezervaci a na kdy tu rezervaci mám.

„Jasně, není problém, můžete mi tedy nadiktovat číslo vaší platební karty?“

Eeeeeeeh. Infarktová situace. Vylovila jsem z peněženky kartu a začala nepřesvědčeně diktovat: „Čtyři… pět… jedna… jedna…“

„Můžete prosím diktovat rychleji? Mně se ten formulář sám odesílá, když přestanu na chvíli psát… Klidně to diktujte po dvojčíslích.“

Jasně. Šetnáctimístné číslo karty, které je v mém případě jako na potvoru tvořené samými čísly jako je sedmdesát osm, devadesát šest a podobně. (pro čtenáře francouzštinou nepolíbené – francouzština má výrazy jen do šedesáti, sedmdesát se řekne šedesát deset, osmdesát čtyři dvacet a devadesát čtyři dvacet deset)

Když jsem, zpocená až na zadku, dodiktovala čísla a oddechla si, slečna povídá:

„Neplatná karta, můžete mi to nadiktovat znovu?“

Nakonec jsem martyriem diktování čísel prošla 3x, načež slečna pronesla:

„Nechcete mi to radši nadiktovat anglicky?“

Radostně jsem svolila a začala diktovat: „Forty five, eleven, ninety six…“ a Francouzka do telefonu zděšeně vyjekla: „Počkejte, pomaleji, nestíhám!“

Ivanovi jsem pak doma hlásila, že ho musím asi opravdu hrozně moc milovat, když jsem kvůli němu podstoupila tohle martyrium, ale že jsem byla úspěšná.

To jsem ale nečekala, že mi ve středu, den před danou rezervací, opět zavolá francouzské číslo.

„Bonjour, mademoiselle, moc se omlouváme, ale na Seině je moc zvýšená hladina a nebudeme tak zítra moci vyplout. Můžu vám to ale na někdy přerezervovat, co takhle červenec nebo srpen?“

Fotka zveřejněná uživatelem Klára KlaPi (@klapi), Kvě 8, 2015 v 11:09 PDT

Krásný výhled z La Grande Arche

Dárek od Ježíška, GoPro kamera, byla doteď dost nevyužívaná, slibovali jsme si ale, že v Paříži určitě něco natočíme. A proto jsme si říkali, že by bylo fajn vyjet třeba na La Grande Arche de la Défense a natočit shora timelapse video – mraky plující po obloze nad Vítězným obloukem, a autíčka hemžící se po Avenue Charles de Gaulle, to by mohlo vypadat super, ne?

Páteční výlet byl tedy jasný.

Ještě jsem večer předem kontrolovala na webu, kolik stojí vstupné.

Webdresink mají jak z roku 2005, otevírací dobu jsem tam ale našla a našla jsem tam také, že vstupné je 10 EUR na osobu. To je sice docela dost, ale co bychom pro krásné video neudělali, ne?

Při té příležitosti jsem taky narazila na informaci, že se v Grande Arche nachází taky muzeum informatiky, kde mají vystavené počítače z 80. let.

To by se mému ajťákovi mohlo líbit, řekla jsem si, a hledala další info.

Našla jsem ale akorát petici o znovuotevření muzea, tudíž jsem zjistila, že už milé muzeum jaksi nepremává.

Nevím, proč mě nenapadlo, že když mají na webu zastaralé info ohledně muzea, možná bude zastaralé i další info o otevírací době.

Zkrátka a dobře, když jsme na La Défense dojeli, zjistili jsme, že výtahy jsou zatarasené velkým plotem jako okolo stavby, takže se tam evidentně něco rekonstruuje. Nikde jsme ale nenašli, od kdy do kdy ona rekonstrukce probíhá, takže jsme prostě měli smůlu.

 

Fotka zveřejněná uživatelem Klára KlaPi (@klapi), Kvě 9, 2015 v 3:01 PDT

Klidně tady zůstaňte, to není problém

Hostitelky z Airbnb jsme se po příjezdu ptali, v kolik máme v pondělí vypadnout, že nám to letí až v šest večer.

„Klidně zůstaňte tady, já žádné další hosty nemám,“ řekla nám a my se zaradovali. Návštěvu Paříže jsme si tak rozplánovali i na pondělí a těšili se, že toho víc stihneme.

V pondělí v osm ráno nám ale hostitelka klepala na dveře.

„Zrovna jsem dostala zprávu, že si byt někdo rezervoval na dnešek, takže potřebuju, abyste do poledne vypadli, aby mi tu uklízečka stihla poklidit,“ řekla nám s úsměvem.

Tím nám udělala trochu čáru přes rozpočet, takže jsme plány na den zrušili, rychle dobalili, dojedli jídlo a nakonec několik hodin bezcílně proseděli v jednom z pařížských parků, protože vláčet se někam s kufrem nemělo smysl.

S Air France na věčné časy

Poslední tečku za naším výletem pak udělaly aerolinky Air France.

Uznávám, že nelétám moc často, a že se tak od našeho posledního letu před dvěma lety mohly podmínky změnit, dříve to ale fungovalo tak, že když jsme letěli dva a poskládali jsme se do jednoho kufru, nemuseli jsme se vejít do váhového limitu 23 kilo, ale do 46.

Když jsme ale na letišti položili kufr na váhu, rozsvítila se červená číslíčka 25,2 kg a my byli požádáni o doplatek 70 EUR za přebytečná kila.

Zatímco na Ruzyni při odletu s naším pětadvacetikilovým kufrem neměli nejmenší problém, Francouzi začali dělat potíže a tak jsme nakonec byli donuceni jako správní Čecháčci v letištní hale kufr vybalit, přehrabat a nejtěžší věci si přešoupat do igelitek.

Tím ale dobrodrůžo nekončilo, protože nás pak znovu odchytli kvůli suvenýrům, francouzským sýrům, které jsme vezli Makovici podle hesla že nejlepší suvenýr je ten, co se dá sníst.

Zatímco u Švýcarů vloni na jaře mi sýry v příručním zavazadle prošly, Francouzi se rozhodli opět dělat trable a museli jsme tedy sýry zahodit.

Konec dobrý, všechno dobré

Po tomhle shrnutí to sice může vypadat, že se nám dovolená v Paříži těžce nepovedla.

Problémy na letištích, zrušená večeře, nekvetoucí zahrady, nejezdící výtahy…

Ale přitom to zas tak zlé nebylo.

Musím na závěr dodat, že jsem si to skvěle užila.

Oproti předpovědi nám nádherně vyšlo počasí, plány jsme si za pochodu přizpůsobili podle toho, co se nám zrovna chtělo, nikomu se nic nestalo, nikdo nás neokradl.

Ale přece jenom, kdybych psala jen o tom, jak to byla skvělá sluníčková dovolená, tak by ten článek zdaleka nebyl tak zajímavý, ne? :)

Fotka zveřejněná uživatelem Klára KlaPi (@klapi), Kvě 10, 2015 v 11:09 PDT